Při focení reportáže je pro mě nejdůležitější splynout. Být jako voda, která vás obteče přesně tak, jak potřebuje ona sama. Nechci, abyste mi uhýbali ze záběrů, či se nějak štelovali. Chci, abyste dělali, že tam nejsem...
2016
Mercedes-Benz Prague Fashion Week - Zuzana Kubíčková
2016
PopBalet - Poslední zkouška - Trinity
2016
TJ SOKOL PLZEŇ - Krajské juniorské závody v gymnastice.
2016
Pastor Bonus - psychoterapeutická komunita pro dlouhodobou léčbu drogově závislých. 
Příběh bývalé feťačky Zuzanky, která se stala mou kamarádkou. Navždy!
Když jsem byla v loňském roce na Kurzu Sergeye Maximishina, který nám povídal o práci fotožurnalisty a dokumentaristy, věděla jsem, kam jsem ve fotografii ještě nepronikla a kam bych se opravdu ráda dostala. Jenže hledání témat není nic jednoduchého. Najít téma nové je prakticky nemožné, a tak je potřeba hledat nové úhly pohledu. 
Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy na žádném dokumentu nepracovala, nebyla jsem posedlá potřebou vytvořit něco zcela nového a dokonalého. Chtěla jsem prostě ve fotce zažít něco jiného, intenzivního a dlouhotrvajícího. A to je právě dokument. Ten si žádá soustředění, pozorovací dar, schopnost hledat neviditelná pojítka a vytrvalost, protože nic nevznikne okamžitě.
Když jsme se Sergeyem procházeli mé náměty, téměř všechno mi shodil ze stolu. Neustále opakoval, že je to či ono ohrané. Nakonec došel k tomu, ať to nechám být, že to ke mně přijde samo. Věřila jsem tomu. Přesto mi z hlavy ne a ne zmizet zájem o transgender tématiku… Dokud jsem nenavštívila vernisáž Czech Press Photo, kde představila svůj dokument o transgenderu Vladimíra Žídková. Její téma k ní přišlo obrovskou náhodou a bylo zpracováváno s ohromným citem, takže jsem byla naprosto maximálně zaujatá jejím vyprávěním, její osobností a celé jsem jí to neskutečně přála. „Moje“ téma tedy přišlo k někomu jinému… 
Uběhlo pár dní a přišla mi zpráva od kamaráda, fotografa Jirky Vacka, jestli bych neměla zájem udělat reportáž v jednom „drogovém centru“. Jeho kamarádka hledala někoho, kdo by je vyfotil a ještě o nich napsal. Znělo to skvěle. Jako šité na míru mé osobě. Jiřík napsal své kamarádce, že bych o to měla zájem. Po pár dnech mi přišla zpráva od jeho kamarádky Zuzanky: „Dobrý podvečer, odkázal mě na Vás kamarád Jířa Vacek. Nevím kde začít, asi tím, že se představím. Jsem Zuzka, je mi 27 let a pocházím z východních Čech. Asi v 21 letech jsem poprvé vyzkoušela pervitin a pozvolna se stala závislákem. Brala jsem asi 3 roky. Životní situace a rodina mě donutily s tím začít něco dělat a zřejmě osud mi do cesty přihrál dle mého úsudku tu nejlepší komunitu v ČR. A to nejen díky aplikované psychoanalýze, ale celkovému konceptu léčby. Nyní jsem tu třetím rokem a za necelé dva měsíce ze mě bude "absolventka". Moc bych si přála, jako projev vděku a obdivu našim dvěma terapeutům, uskutečnit něco, čím by se komunita a tato problematika vůbec, dostala více do podvědomí lidí. Takže jsem oslovila Jirku, zda by se mu nechtělo něco nafotit a náhodou zakomponovat i nějaký článek, a on mne odkázal s obojím na vás… Celé jsem to už probrala jak s vedením, tak s členy komunity, takže je vše připraveno a rozhodnutí je jen na vás. S pozdravem Zuzana”. Zuzanku jsem odkázala na své portfolio, aby se rozhodla i na základě fotek, a nejen doporučení. Po chvíli přišla další odpověď: „Vaše fotografie jsou skvělé, mají ducha. Mám ráda tenhle styl a soudim, že je to přesně to pravé pro tuhle reportáž.“  
A bylo dohodnuto…​​​​​​​
Na konci listopadu jsem se vydala na několik dní do Jeseníků do psychoterapeutické komunity pro léčbu drogově závislých. Strašně moc jsem se těšila, protože jsme se se Zuzankou nakonec dohodly na tom, že zde zkusím vytvořit svůj úplně první dokument a že se toho ona stane ráda součástí. Když jsme si o tom všem tak psaly, Zuzanku napadlo, že by dokument mohl být o komunitě a o třech jejích členech. Každý člen komunity si totiž projde třemi stádii léčby – novus, status a verus. Zuzanka byla v poslední fázi své léčby, byla veruskou a brzy se měla stát absolventkou. Petra je statuskou a v komunitě je i se svou dvanáctiletou dcerou, posledním koho Zuzanka vybrala byl David, novus, který měl celou léčbu před sebou. Zdálo se to jako zajímavý koncept a sakra náročné téma pro můj první dokument. Věděla jsem, že tohle bude chtít víc než mé spisovatelské dovednosti a fotografický um…
Dojela jsem vlakem do Olomouce, kde na mě čekala těhule Zuzanka. Musím se přiznat, že jsem se na cestu vydala s klasickými očekáváními a stereotypy. Zuzanku jsem si představovala jako nějakou okousanou a týden starou sušenku. Jenže ona přede mnou stála krásná a usměvavá nastávající mamina. 
Sedly jsme do auta a projížděly plochou bruntálskou krajinou až jsme dojely do Podlesí. Tam se před námi rozprostřelo ohlušující ticho, drsná krajina pokrytá sněhem a v ní schovaná hájenka. Tady to bylo.Komunitní centrum Pastor Bonusstálo uprostřed ničeho. A to nic nebudilo strach, naopak působilo maximálně uklidňujícím dojmem. 
Pokaždé, když se ocitám na novém místě, jsem z toho trochu nervózní. Stejné to bylo i tady, protože jsem vůbec netušila, co mě čeká a zda z našeho snažení vůbec něco vzejde. Nejistě jsem vešla dovnitř a uslyšela život. Lidi se spolu vesele bavili, přecházeli z kuchyně do jídelny a do svých pokojů a já pochopila, že jsem na místě, které definitivně vybočuje z klasických představ o jemu podobných místech. Nebyly tu mříže, nebyly tu zámky, nebyly tu zdravotníci. Byla tu jen služba, které se hlásily příchody a odchody. Lidi nevypadali jako trosky. Někdo měl možná vystrašený výraz, jiný ho měl zastřený a další plný naděje. Každý měl ve svých očích napsáno něco jiného, každý jimi vyprávěl rozličný příběh, a přesto měli něco společného. Všichni. Byly to drogy, na kterých se stali závislými, které ovládly jejich životy, a které jim vzaly svobodu.
Tak jsem to vnímala já. Tak to vnímala i Zuzanka. Tak to vnímali všichni ti, kteří si tímhle otroctvím prošli, a kteří věděli, že je svoboda na drogách pouhopouhá iluze. Byli mezi nimi však i tací, kteří se nedokázali svého tyrana vzdát. Tohle místo nebylo prvním, kterým si prošli, ale mělo být posledním. Tohle místo dává drogově závislým největší naději na záchranu. Dává jim možnost vybojovat si svůj život zpátky. Žádné jiné centrum, komunita či léčebna nemá tak vysokou úspěšnost v léčbě jako Pastor Bonus. A ti, jenž odsud odejdou ještě před dokončením léčby si podepíší rozsudek. Nejen, že se do komunity nemohou vrátit, často se nevrátí ani do reálného života. Drogy se zase stanou jejich pasáky. 
I tihle drogám odevzdaní, Faustem ošálení tu byli. Několik z nich odešlo chvíli poté, co jsem z komunity odjela. 
Jedním z nich byl právě i David, jedenačtyřicetiletý bývalý narkoman. Prý je venku a drogy nebere, ale kdo ví, jestli v tom zase nelítá. Sám řekl, že je tohle jeho poslední příležitost. Věděl, že když léčbu nedokončí, svůj život zpátky nezíská. Věřící David tentokrát Goliáše nepřemohl… 
David je nesmírně zajímavý člověk, strávila jsem s ním a se Zuzankou jedno odpoledne a celé tři dny jsem ho pozorovala. Je inteligentní a věřící. Uměl v Bibli hledat připodobnění, která nenásilně vkládal do hovoru o životě. A vy jste měli při rozhovoru s ním pocit, že ví, jak by se život měl žít. Jenže skutečnost byla jiná. Bojoval se svou slabostí, kterou v důsledku všeho nebyly drogy. Jeho největší slabostí byla neschopnost obrnit se vůči osudům druhých lidí. David uměl číst v lidech. Uměl je přečíst jako knihu říkanek. Tak snadné pro něj bylo rozluštit trápení, křivdy a slabosti každého z nás. David byl božím poslem na Zemi, a to bylo něco s čím se neuměl vypořádat. Drogy pak byly jen jeho únikem před ustaranými dušemi, které se na něj valily jako přílivová vlna. Přitahoval je a opravdově jim naslouchal. 
Do lidí v komunitě jsem se uměla dobře vžít. Věděla jsem jaké to je podlehnout slabosti. Nikdy jsem nebyla drogově závislá, ani jsem nepila… Věděla jsem, jaké to je být závislý na práci, na lásce a jak náročný je hon za 200% výkony s pocitem, že zpomalit znamená prohrát úplně všechno… Chápala jsem je víc než mnozí z nich tušili. Zuzka, Petra i David věděli o všem. K nim jsem přistupovala s čistými kartami. Chtěla jsem, aby věděli, že se mi mohou otevřít. David velmi rychle poznal, kdo jsem a jaká jsem. Moc dobře věděl, že jsou pro jiné lidi mé silné stránky magnetem, kdežto pro mne samotnou mohou znamenat zhoubu. 
Do komunity jsem přijela pracovat, netušíc, že se to tu stane mojí vlastní terapií, netušíc, že tu najdu spřízněnou duši, a že odsud budu odjíždět „vyléčená“. Odpoledne se Zuzankou a Davidem v Karlově studánce u čaje bylo nesmírně psychicky vyčerpávající. Přijeli jsme zpátky do hájenky a všichni tři byli zralí na to jít spát a čerpat síly. 
Druhý den jsme viděly Davida, sejmulo ho to… 
A my pochopily, co je jeho skutečná slabost. Jeho nejsilnější stránka, schopnost číst v lidech, byla jeho slabinou. David prostě nedokázal recyklovat energii. Uměl dávat, ale neuměl přijímat. Ten den jsme pochopily, že David odejde. Viděly jsme mu to v očích. Snad ho ještě někdy uvidím, abych měla možnost zjistit, proč z hájenky odešel, proč nebojoval…
Petra je status, v komunitě je necelý roka od létazde má i svou dceru. Petra chce svým příběhem ukázat závislým matkám, že se nemusí vzdát svých dětí, aby mohly projít léčbou. Chce jim říct, jak moc je důležité, aby toho bylo jejich dítě součástí, protože křivdy, kterých se závislé matky na svých dětech dopouštějí nechávají stigmata, a tak je třeba, aby se péče věnovala i jejich dětem. Petry dcera to tu má ráda, i přes to všechno, co se stalo, miluje svojí mámu. Podle Petry jí ještě úplně neodpustila, asi to bude ještě nějakou dobu trvat, ale kdo by to taky dokázal jednoduše poté, co by viděl, že ho rodič vyměnil za bedny a stříkačku. 
Dneska už je to jiné. Ve válce proti Petřiným démonům spolu jdou ruku v ruce. Nevzdávají se. Jsou jako vlci. Ví, že uspějí jen jako smečka. Obě mají podporu rodiny. Ještě je však potřeba, aby se více zapojily do komunity. Petra se ale bojí, že jí její členové budou jakožto matku, která ubližovala své dceři tím, že jí doma nechávala samotnou a nestarala se o jídlo, školu a zdraví, protože hleděla jen sama na sebe, odsuzovat. A tak tráví hodně času spolu. Každý večer si spolu lehnou do postele a povídají si. 
Obě chodí na terapie. Petra mi řekla, že jí drogy nechybí a nemyslí si, že by se k nim vrátila. Bohužel nad ní ještě pořád visí Damoklův meč, který jí setne hlavu pokaždé, když sedne za počítač a podlehne své gamblerské vášni. Nedělá to často, ale i jednou za čas podlehnout znamená selhat. Pokaždé když vsadí 50Kč zklame sebe samu i svou dceru. S každou sázkou se vzdaluje konci, který znamená spokojený rodinný život. 
Vyslechla jsem toho dost. Chtěla jsem jen sedět, mlčet a pozorovat…
Sdílet sám sebe a ještě přijímat osudy a války ostatních bylo psychicky vyčerpávající. Ráno jsem se těšila na moment, kdy mě Zuzanka vyzvedne a já otevřu dveře komunity a večer jsem se zase těšila, až jimi za sebou bouchnu. Být součástí toho všeho neznamenalo zapnout klapky pouze ve chvíli, kdy se se mnou bavil David, Zuzka nebo Petra. Byla jsem tam s nimi, přijali mě mezi sebe, a tak se mnou sdíleli všechno. Měli potřebu rozebírat své životy, svěřovat se. Toužili po tom být vyslechnut. Jednu věc jsem na nich obdivovala. Byla to jejich schopnost sebereflexe. Všechno co řekli či kdysi udělali dokázali zanalyzovat. Získala jsem zpětnou vazbu na všechno, co jsem řekla, jednali se mnou jako s ostatními. Byli naučení přijímat i dávat.
Nebyla jsem na to zvyklá. Bralo mi to energii. Věděla jsem však, že odsud neodjedu taková jaká jsem tam přijela. Tohle mě muselo změnit. Muselo to ve mně zanechat stopu…
Připadala jsem si tam skoro jako doma, cítila jsem se jako bych byla mezi svými. Oni mi rozuměli. Navíc tam panovala super atmosféra a všude ve vzduchu visela pozitivní energie. Peklo se cukroví, povídalo se, chystala se vánoční besídka a pracovalo se. Všichni tam měli co dělat. Nikdo nelenil. Celá komunita fungovala úplně samostatně. Nepotřebovali dozor, protože si ho dělali sami sobě navzájem. Verus hlídal statuse a ten zase novuse. Měli rozdělené činnosti a za jejich neplnění si udělovali tresty. Statusové i verusové chodili normálně do práce. Museli, aby si léčbu mohli dovolit. Mimoto se začleňovali do běžného života v průběhu léčby, což jim dávalo pocit svobody a zároveň je to učilo zodpovědnosti a odpovědnosti. Většina z lidí v komunitě měla vztah, obvykle to byly vztahy mezi členy. Tímhle a nejen tím je komunita zcela výjimečnou. Z mého pohledu je výjimečná především způsobem léčby a tím, že svým členům dává poznat, jaké to je, když musí fungovat jako skupina. Sounáležitost a vědomí toho, že tu nejsou jen sami za sebe, a že se přešlapy jednoho týkají celé skupiny pětatřiceti lidí, jim všem kladlo na bedra těžký náklad, se kterým se ku mému překvapení většina zvládla poprat. A komu to nešlo, měl několik let na to, aby se ten náklad naučil nosit. 
S mojí spřízněnou duší, Zuzankou, jsem strávila nejvíc času ze všech. Řekla mi, že se s tím ze začátku taky prala, ale nakonec byla tím, kdo svůj náklad zvládl odnosit. 
Poznala jsem nesmírně silnou osobnost. Tahle bývalá feťačka byla dalším člověkem, který mi dával těžkou psychoanalýzu, a který mi svůj život přiblížil tak, že by to vydalo na knihu. Prošla si v životě velikými zkouškami, a protože byla empatická a vnímavá ke všemu, co k ní přicházelo, byla schopná se se vším nakonec poprat. V komunitě bojovala téměř tři roky. Kdyby nebyla těhotná nejspíš by ještě neodešla. Měla možnost tu zůstat i s dítětem, ale doma u rodiny jí je lépe. Otcem jejího dítěte je Kuba, bývalý feťák z komunity. Když jsem tam byla, byl statusem, dneska už je verusem, takže jim zbývá ještě několik měsíců než spolu budou napořád, vyléčení. Kuba za Zuzankou jezdí každý víkend. Na dítě se oba těší. Ví, že minulost nesmažou, navždy bude jejich součástí…
10. ledna by měla Zuzanka, bývalá narkomanka, přivést na svět nový život. Syna Olivera a já jsem si jistá tím, že mu bude skvělou mámou, která mu bude v průběhu života předávat sílu, odvahu a moudrost. Naučí ho odpovědnosti za sebe samého a ukáže mu, jak je důležité přijmout zodpovědnost za všechna svá rozhodnutí. Poví mu o své minulosti a bude mu naslouchat tak, jak to dělají matky, které své děti milují nadevšechno na světě.
Zpátky nahoru