Choreografka 

Když na prahu luna stála, 
kouzlem tajemnou duši zalila. 
Smála se. 

Dveře noci rozlétly se 
a ona měsíce ptajíc se: 
„Sním?“. 

Sníš… 

Tak do noci vnořila svou tvář, 
hvězdy a měsíční zář 
něžně jí šeptaly: 
„Tanči jako z rána květ, 
probuď v sobě celý svět. 
Obnaž se a skoč, 
trochu výš povyskoč. 
Poleť k nám!“ 

Čekaly… 

Leč ke hvězdám nevzlétla. 
To k slunci duše dolétla. 
Jitřenka milejší byla jí. 
Jí sdělila své tajemství. 

„Tancem žiji, přesto netačním.“ 
Hodiny

Melodií života tlučou, 
nikam neutečou. 
Říká se, že běží, 
ve skutečnosti jen tiše jdou. 
Jdou, 
avšak nikam nedojdou. 
Cíle nemají, 
přesto tikají. 
Kde kdo znamení v nich hledá, 
ale není v  tom žádná věda. 
Pravda v nich ukrytá, 
je toliko prostinká. 

Memento mori. 
Magic Symphony for Dik

Could you hear the symphony? 
The stars playing a well known melody? 
Thats a song of laugh and cry, 
to make you feel you're alive.  

There's no shadow, just a light. 
The day become so shine and bright. 
Velvet voice of guitar around us 
to turn the moment into a past. 

Perfect symmetry between you and me. 

The wish about never ending night. 
Stranger who caught my mind. 
I stuck in a nowhere land 
from wind building for us a tent. 

How crazy song a destiny wrote. 
Two days turned into a beautiful road. 
Should I remember or forget? 
Tell me, I don't wanna regret. 

Perfect symmetry between you and me. 

I'm sitting on my bed, you're not here, 
where are you? Why you disappear? 
There's too much I wanted to say, 
instead of screaming a hopeful pray. 

What kind of magic happens to me?! 
Can you hear it? 
No, there's just a silence. No more symphony... 
Voda

Toužebně se krajem line, 
jako tvé dny plyne. 

Očistná i smrtivá 
je její síla dychtivá. 

V náruči tě přivítá, 
kdykoliv smutek k tobě zavítá. 

Milost trápení tvému udělí, 
ať je neděle či pondělí. 

Vždy tu byla, je…  
A bude? ​​​​​​​
Pro Filipa I

Když zrak ustrne tam v dáli 
a srdce se touhou zmítá, 
tehdy uslyšíš jak jsme se smáli, 
jak lehké sny se nám zdály. 

Nad ránem pochopíš to tajemství, 
kouzlo a bezbřehost tužeb, 
kdy tělo mé vydalo se napospas 
do rukou tvých a tvých služeb. 

Hříchem není co zdá se být, 
čtyři stěny znají samotu i smír. 
Tajemství těch dní musí se odhalit - 
sladce voní a páchne jenom mír. 

Ticho a klid provázeny strachem, 
kdy vůle tvá stala se i mou, 
chtíc by emoce neležely ladem, 
duše zpívala píseň toužebnou. 

Z moci pánem mi svěřené, 
beze slov a postranních úmyslů, 
srdce svírám pevně sevřené, 
vzdávajíc se všeho bez smyslu. 

Klepání na dveře a shon, 
volání o pomoc a stesků žalostný tón, 
slova bezděčně visí na mých rtech, 
vzdávám se, končím, odpusť mi…  

… nemám dech. 
Psí vojáci 

U pramene života stojí, 
ověšen zbraněmi, přesto se bojí. 
Žhnoucí slunce v zádech má, 
Světlu mstivých  dní oddaně se vydává. 

Neptá se, zda je noc či den, 
jde stále kupředu, bojem omámen. 
Levá i pravá, cokoliv smysl dává, 
Každá strana je pro něj ta správná. 

Slzy po tváři mu kanou, 
strasti bytí nikdy neustanou. 
Z lidí stali se psí vojáci, 
jejichž srdce tluče jen pro práci. 

Stíny smutku jsou to poslední, 
co uzře, než se rozední. 
Strach! 
co stane se, když zevšední?! 
Sen o Kubě

V  strnulém úžasu, 
v  kraji temném i barev plném. 
Tam na pokraji marasmu, 
tiše sedí davy v poli orném 

Milí a drsní ve tváři, 
ošlehaní chudobou i časem.
Uhelné vlasy a oči co zazáří, 
lesk zašlé krásy a slova ležící ladem. 

Zdechlina osudu krajem se žene, 
kde prchavá naděje neumírá. 
Tam zapadlý vlastenec na konci ráje, 
 v  příšeří verandy odpočívá.

I povstaň ty národe zneuznaný, 
komunistou a rádoby pány okrádaný. 
Bojuj za zemi svou zdrcenou, 
nedej se již více zlomit v  kolenou. 

Hlavu svou zvedni výš, 
tam naději možná uvidíš. 
Kde národa Kubánského drsná půda, 
kde zdechla pro jednou ta politická zrůda. 

Ó národe svobodný a hrdý, 
buď pyšný na zemi svou. 
Kde uzavřel se kruh bludný, 
a lidé zpívali píseň vítěznou. ​​​​​​​
(Ne)láska

Tiše pnuly se k výši, 
ve dni chmurném a chladném. 
Něžně zázrakem staly se, 
hory skalisté. 

Touhu neskromnou skrývaly, 
za soumraku i svítání. 
Stíny milenců před probuzením, 
míříc na ně tupým hledím. 

Pušky, zraky davu a stád, 
staly se obětí řádu a pravd. 
Ve městě obehnaném vášní 
za lásku se vraždí. 

Zde každý propad závisti, 
majíce zlých slov plné čelisti. 
Zakously se do těch dvou, 
rdousily duši nevinnou. 

Od rána do noci s osudem zápasí, 
dvě srdce, dvě těla, dvě ruce. 
Bijí se a rvou, 
To vše pro lásku bezbrannou. ​​​​​​​
Tančila 

Nad dolinou, 
V úžlabině, 
Tiše stála, 
Mlčela. 

Nad skalami, 
Na pahorku, 
Beze slov 
Křičela. 

Nad městem, 
V ústraní, 
Neviditelná 
Se soužila. 

Nad lesem, 
V korunách, 
Jako pták 
Kroužila. 

Nad mraky, 
U slunce, 
Jako liska 
Zářila. 

Po světě, 
Nahá i oděná 
Bez hudby 
Tančila. 
Pro Filipa II

Ty, jež tolik krásy v sobě ukrýváš, 
tolik ranit dovedeš. 

Ty, jež kouzlem prchavým učaruješ 
očím mým. 

Ty, jež tolik něhy dávat umíš, 
však lidské duši nerozumíš. 

Ty, jež uvízneš mi na rtu, 
to slovo tajemné a zákeřné. 

Ty, jež nazýváš se citem, 
to ty necháš mne bloudit prázdným bytem. 

Ty, jež jméno strach mu dáváš, 
proč tolik mé srdce neuznáváš? 

Cožpak bolesti už nebylo dost? 
Cožpak já budu ve svém nitru malá tolik co nezvaný host? 
Je snad troufalost o světlé dny se bít? 
Je snad zoufalost dveře ti opět otevřít? 

Kdo ví?! 

Snad jen ty, jenž rouháš se a osudem nazýváš. 
To ty lásku vzýváš a zároveň proklínáš. 

Tos už zase ty! 
... 
Tak tě tedy vítám. ​​​​​​​
Pro Luboše

Zavřené oči, přesto se točí. 
Každý den pocit má, že život se končí. 
Mučivá bolest na rtech jí ulpívá. 
Co dalšího osud jí zazpívá? 

Pomodlí se a jde spát, 
doufajíc, že bude její kamarád. 
On však klacky pod nohy jí háže 
o cudnosti a něze jí káže. 

Brání se, co síly jí stačí, 
Nekonečný boj dohání jí k pláči. 
Slzy touhy po tváři jí kanou. 
Cestu dlouhou mají, jen tak neustanou. 

Na nohou krvavé šrámy má, 
to jak s náhodou nezkrotně tančila. 
Kdo unaven k smrti dřív byl? 
To život pro jednou zvítězil. 
Zpátky nahoru